Ne, tenhle příběh není kázáním o tom, jak bychom si všechny měly pořizovat kvalitní a nadčasové kousky, které, bez ohledu na trendy, stav, muže, výkyvy počasí i nálad vydrží v našem šatníku navěky. Každá z nás to ví. A já bez mučení přiznám, že se o to roky snažím. A pořád nejsem úplně úspěšná.
Ne že bych měla problém s jejich pořizováním. Jde právě spíš o to, že každý nový kousek si užívám tak nějak víc. Když si jej nesu domů. Když jej mám na sobě poprvé.. (Tu euforii musíte znát!)
A kvůli těmhle pocitům, kterých se neumím vzdát, můj šatník bobtná a dřív koupené kousky se pak posouvají do zákoutí, ze kterých už často není návratu.
Z shoppaholictví jsem dávno vyrostla, přesto mám daleko k ideálnímu stavu té dokonalé bytosti zcela oprostěné materialismu, která si něco koupí pro radost dvakrát do roka, protože vše podstatné už má. A obávám se, že se to ani s přibývajícími roky nezmění (v to jsem doufala ve dvaceti.)
O to větší radost mám, když se nějaký kousek skutečně neomrzí. Tuhle košili nosím čvrtou sezonu. Balím ji na každou letní dovolenou a když ji po zimě vytahuji na viditelnější místo, vím, že přichází milovaný letní čas.
Není od návrháře ani z obchodu s udržitelnou módou. Nestála tisíce. Je ze Zary, kde jsem ji vytáhla z výprodejového štendru. Přesto právě ona reprezentuje onu udržitelnou část mého šatníku.
košile Zara, vintage sukně Levi’s, kabelka Mango, Conversky a hodinky Casio