Milá Luci,

vím, že právě prožíváš úplně poslední večer předtím, než ráno odjedeš do Podolí. Zklamaná, že se nekoná žádné přirozené prasknutí vody a úprk do porodnice, v jaký jsi tak trocho doufala, a že v noci to už samo asi nepřijde. Na smrt vyděšená – ne z blížícího se porodu, ale z toho, zda bude Tvoje miminko po všech těch těhotenských útrapách v pořádku. A možná se trošku bojíš přiznat to i sama sobě, ale já vím, že namísto těšení cítíš spíš strach – jestli vůbec, pokud vše dobe dopadne, obstojíš v nové roli, jestli jsi udělala správně, když ses rozhodla změnit život, jaký opravdu miluješ výměnou za jiný, o kterém zatím nemáš páru, jaký bude. Děsí Tě zprávy, které dostáváš od kamarádek, které už matkami jsou, a které Tě varují, že porodem tepre začne pořádný fičák a že pokud teď propadáš splínům, pak to bude nesrovnatelně horší. Říkají, že se roky nevyspíš. Že budou dny, kdy nevylezeš z pyžama a nevytáhneš paty z domu. Že v zájmu kojení nebudeš smět milovanou kávu, možná ani mlíko – a navíc s tím možná budou problémy a taky to bude bolet. Že své dítě budeš milovat tak, že Ti to všechno vynahradí, ale že se musíš připravit na to, že to, co Tě první týdny a měsíce čeká, bude sakra náročné. A já vím, že ačkoli odjakživa víš, že určitě chceš rodinu, všechny ty zkazky Tě tolik znejisťují…Z některých příběhů máš pomalu pocit, že mateřství je hlavně o sebezapření a vělkých obětech. A ty nevíš, jestli je budeš schopná odevzdat.